Mladé
rodiny dnes zvažují, jestli mají, nebo nemají přihlásit dítě do domácí
školy. Protože v lednu je vhodná doba k přihlášení, ptáme se Petra Plaňanského,
člena prezidia Asociace pro domácí vzdělávání, co obnáší domácí vzdělávání:
Oproti běžnému vzdělávání je zásadní rozdíl v tom, že děti nedocházejí
za vzděláním do školy, neboť je doma vzdělávají jejich rodiče. Nejde však
o „školu doma“, podstatou domácího vzdělávání je přizpůsobení
tempa, množství a způsobu výuky vzdělávanému dítěti. Znalosti dětí ověřují
kmenové školy, na kterých jsou tyto děti zapsány a kam docházejí minimálně
dvakrát během roku na hodnocení. Pokud jde o znalosti, tak rodiče vědí,
kolik by dítě mělo zvládnout v tom kterém ročníku podle typu vzdělávacího
programu.
Odkud
domácí vzdělávání vlastně přišlo?
Pokud bych měl
odpovědět jedním slovem, řekl bych z historie. V židovských rodinách bylo
vzdělávání rodiči zvykem (ba povinností). Tradice domácího vzdělávání
nebyla nikdy přerušena například v Anglii. V prvorepublikovém Československu
bylo domácí vzdělávání alternativním způsobem vzdělávání. Dá se říci,
že jde o návrat k osvědčenému tradičnímu způsobu.
Proč
se dnes rodiče rozhodují pro domácí vzdělávání?
Rodiče udávají
několik důvodů, proč se rozhodli učit své děti doma. Někteří mají špatné
zkušenosti se školou, ať už vlastní, nebo prostřednictvím negativní zkušenosti
vlastních dětí. Jiní rodiče vědí, že jejich dítě potřebuje zvýšenou
individuální péči, zejména když jde o různé formy lehké mozkové
dysfunkce (jako jsou například dyslexie, dyskalkulie…). Pak zde máme
skupinku rodičů, jejichž děti jsou mimořádně nadané. Nu a má-li se plně
rozvinout jejich talent, pak je individuální přístup ke vzdělávání jistě
na místě. Poměrně velká skupina rodičů se chce svým dětem věnovat
nejen v oblasti výchovy, nýbrž i vzdělávání. Mnozí z nich jsou přesvědčeni
o tom, že jsou to právě oni, kdo mají primární právo rozhodovat o tom
kdo, kde a jak bude jejich děti učit.
Netrpí
děti tím, že se nemohou postupně naučit vyrovnávat se s ne vždy přátelským
prostředím?
Nikdo z nás nežije
ve skleníku, tedy ani doma vzdělávané děti ne. Také je dobré si uvědomit,
že se děti zúčastňují řady zájmových aktivit. Nepochybně se setkávají
s dětmi různých věkových a sociálních skupin a mnohdy musejí řešit
konfliktní situace. Pokud bych se mohl k této otázce vyjádřit jinak, pak
bych se zeptal, zda je v pořádku, že mnozí rodiče dětí školou povinných
tolerují negativní, nepřátelské až destruktivní prostředí, které na některých
školách panuje.
Jací
rodiče či rodiny se do tohoto způsobu výuky pouštějí?
Více jak z
poloviny jde o rodiny křesťansky orientované. Mnohdy jde o rodiny, které domácí
vzdělávání berou jako určitý životní styl – formování charakteru dítěte,
jeho vedení na cestě poznávání a vzdělání, důraz na kvalitu rodinných
vztahů – to všechno je zde zahrnuto. Ptáš-li se na vzdělání rodičů,
tak to zde nehraje tu nejpodstatnější roli. Ostatně o tom, zda je člověk
dobrým pedagogem, nerozhoduje, zda absolvoval vysokou školu, nýbrž zda je
schopen si osvojit určité přístupy k dětem, vzdělání jako takovému a
zda je ochoten se stále učit novým věcem.
Ptal se Josef Beránek,
zveřejněno v AD 1/2003 (viz www.ad.studovna.cz)
