Rodiče v celé Evropě se stále více věnují vzdělávání svých dětí doma, přestože toto své právo mnohdy musejí hájit u soudu.

Starý kontinent, držící se úporně jediného – klasického – vzdělávacího systému, domácímu vzdělávání příliš nepřeje. Ačkoliv dostupné údaje jsou stále poměrně skromné, organizace podporující domácí vzdělávání zaznamenávají v mnohých evropských zemích rostoucí počet stížností rodičů hledajících alternativy oficiálního školského systému, že jejich snaha se neustále střetává s pokusy režimu tyto jejich aktivity omezit.

Podle Amandy Petrie, jedné z mála evropských vědců věnujících se problematice domácího vzdělávání, je základní ohrožení domácího vzdělávání skryté v legislativě vyjádřeno základním postulátem „kdo nechodí do školy, nevzdělává se.“ V Irsku byl v roce 1999 projednáván školský zákon (Education Bill), který na domácí vzdělávání nahlížel jako na problém školní docházky místo jako na právo zaručené ústavou, podle níž je prvním vzdělavatelem dítěte rodina. S výraznou snahou omezit vliv sekt ve Francii tamější parlament v prosinci 1998 přijal zákon nutící doma učící rodiče držet se více oficiálního vzdělávacího systému, a inspektoři školských úřadů mohou navštěvovat děti vzdělávané doma jednou ročně. Zákon předložila hrstka poslanců, kteří ho vůbec nekonzultovali se zástupci společnosti pro domácí vzdělávání. Podle Elyane Delmarès, zástupkyně společnosti Les Enfants d´Abord (Děti přede vším), „je to lživé tvrzení. Stát má již k dispozici celý arzenál zbraní, kterými může bojovat proti sektám. Tohle je jen způsob, jakým chce posílit svůj vliv na domácí vzdělávání dětí.“

Skupiny na podporu domácího vzdělávání tvrdí, že oficiální kontroly staví domácí vzdělávání do špatného světla a odrážejí bezkoncepčnost představ úřadů, jak by se mělo učit mimo školu. Podle Amandy Petrie jsou vyhlášení povinných osnov a povolení inspekcí v rodinách dva varovné příznaky: první z nich říká, že „stát dobře ví, co je vzdělávání, má pro ně svá pravidla, a pokud je respektujete, vašemu dítěti to jen prospěje“; za druhé diskriminuje doma vzdělávající rodiče, kteří nepatří k „vyšší střední třídě s narvanými knihovnami.“

Avšak i v zemích, kde jsou pravidla domácího vzdělávání dána poměrně striktně, nakonec vítězí nejednotnost. Ve Španělsku, kde je školní docházka povinná do 16 let věku – s výjimkou zvláštních případů – soud v roce 1999 rozhodl ve prospěch rodičů, kteří své sedmileté dítě vzdělávali doma. V Německu, kde je domácí vzdělávání ilegální, se za to několik rodin dostalo před soud a zaplatilo pokuty, ale bylo jim dovoleno v domácím vzdělávání pokračovat. Dorothee Becker a její manžel se po návratu z Mikronésie přesvědčili, že jejich dvě děti nejsou schopny přizpůsobit se německému školnímu systému. „Škola nenabízela možnosti, v něž jsme doufali, zejména v oblasti vědy a jazyků“ říkají Beckerovi, kteří se už jednou dostali až k soudu. V Holandsku – podle údajů Syne Fonk, vedoucí skupiny na podporu domácího vzdělávání Syntax – úřady odmítly 90 procent žádostí o domácí vzdělávání. Důsledkem je, že stále více rodičů zakládá vlastní soukromé školy. Rostoucí výzkum domácího vzdělávání by byl prvním krokem, který by mohl prolomit aspoň některé mylné názory na tomto poli, které je akademickou společností dosud značně opomíjeno. Nejdále je v tomto směru Velká Británie, kde je nejsilnější zázemí domácího vzdělávání v Evropě, zahrnující kolem 10 000 dětí. Motivací pro rodiče mohou být stovky různých důvodů – od filozofických přes obav z násilí a prostředí ve školách až po důvody náboženské. Alan Thomas, hostující pracovník v institutu vzdělávání při londýnské univerzitě, provedl podrobný výzkum ve 100 rodinách v Británii a Austrálii a získal velmi podrobný přehled o metodách, jaké používají rodiče učící své děti doma. Kromě kratších hodin a zvýšené individuální pozornosti Thomas zaznamenal značnou míru spontánnosti, dělení učení a významnou roli konverzace, která ve školách často chybí. Zjistil, že doma vzdělávané děti mají „značnou důvěru ve svou schopnost učit se, sebeúctu a jsou společensky vyspělé mnohem víc než jejich vrstevníci ze škol. Nemají nedostatek zkušeností. Pokud něčemu nerozumějí, pak si o tom chtějí promluvit tady a teď.“

Petrie posunuje debatu ještě o krok dál tím, když zdůrazňuje, že právo na domácí vzdělání má být jedním z principů demokracie. „Myslím, že právě tady se ukazuje, jakou důvěru má stát v rodiče a jejich schopnost poznat, co je pro jejich vlastní děti správné. V tom je podstata celého problému.“